vati se jemnýrn pozorovamm a důmyslným
výkladem jevů jazykových.

Skeptikem byl na dně své složité duše také
Václav Ertl, který v druhém ročníku "Naší řeči"
přibyl do její redakce a setrval v ní do své před.
časné smrti r. 1929; též u něho nepřipouštěla
subtilnost a mimo to zvláštní smysl umělecký,
aby upadal v dogmatičnost. Ač průpravou vzor·
ný gebauerovec, nepřisahal Ertl na slova učite·
lova a sžírán ušlechtilou nedůvěrou k sobě
samému, stále se vyvíjel bez ohledu na tradici, kte·
rou mohl na oko hájiti. Proti zbožňovatelům sta·
rých památek a rovněž retrospektivním vyznava·
čům mluvy lidové projevoval bedlivý zájem o
živý jazyk spisovný, ale padl na cestě, která ho
vedla k prozkoumání spisovného usu jako rozhod·
čího v jazyce ... Není vyloučeno, že by se byl
Václav Ertl, spiritus rector "Naší řeči", během
vývoje octl blíže dnešním jejím odpůrcům než je.
jím oficiálním mluvčím v přítomnosti.

Tato různost nejen individualit, ale i zásad
v redakci "Naší řeči" vysvětluje, proč se její jazy.
kově kritická prakse řídila: po celých 'sedmnácte let
vlastně kompromisem principů ne vždy souhlas·
ných; v podstatě však základem a také kriteriem
jejích úvah zůstávala stará čeština a mluva lido·
vá. Toto konservativní stanovisko spojuje
historickou orientaci positivisty Gebauera s
bartošovskou romantikou, která veškeru národní kulturu
buduje na zidealisovaném venkovském lidu; ne·
bylo věru náhodou, že se z "Naší řeči" - a to i
z projevů Josefa Zubatého - ozývaly občas sta·
romilecké výlevy zatracující novodobou vzděla·

50