Kultura spisovného jazyka a řeč básnická

~

Ceská filologická obec se rozstoupila na dva
tábory. Staromilci, hlásící se k 1. zv. škole
mladogramatické, která opanovala vědu v
poslední čtvrtině minulého století a spojovala s
nazíráním positivistickým zřejmý sklon k
historismu, zastávají ve svém orgánu Naše řeč tradici
Jana Gebauera a Josefa Zubatého, obou obecně
uznaných klasiků české jazykovědy. Novotáři,
shromáždění v horlivém a výbojném Pražském
linguistickém kroužku, udomácňují u nás za
vedení Viléma Mathesia a Romana J akobsona
pokročilé směry jazykozpytu cizího a vytýkají
zvláště důrazně potřebu studovati živý jazyk, a
to stejně hovorový jako spisovný. Básnická řeč
jim leží hlavně na srdci, a to nejenom proto, že
mají citlivý, skutečně umělecký zájem o slovesné
dílo po stránce jeho tvarové organisace, nýbrž
také, že na ní mohou ve shodě se svými zásadami
sledovati nejúspěšněji funkční povahu jazyka
spisovného. Souborný spis, Spisovná čeština a
jazyková kultura, kde nedávno vyložili v cyklu
článků i v závěrečných thesích, seřazených
paradigmaticky svůj program, jest kniha bojovná a výbojná
a leckdy značně zeslabila tónem osobně
polemickým svůj vědecký a kulturní účin. Zvláště ruší
okolnost, že nauková družina, vystupující
hromadně v sevřeném šiku, útočí výhradně a
opětovně na osobu jedinou, mladého filologa Jiřího
Hallera, odpovědného redaktora "Naší řeči", který
přijal celé odium za své spolu redaktory,
profe
47