jaká k nám zaznívá z celého obrozenského
dějstva, potkáme se s nimi sporadicky (na př. u
Světlé, Šolce, Třebízského) později, když tíha
politických neúspěchů nesnesitelně doléhá na mysli
a srdce. Nejsou to však romantičtí snílkové mezi
českými spisovateli, kdož nejmohutněji vyjadřují
úzkosti, ale i naděje národního mesianismu,
nýbrž naopak duchové kritičtí, kteří v mládí
prošli stadiem skepse, ba nihilismu: zkouška
nevítězného zápasu s Vídní inspiruje v 80. letech
Jana Nerudu ke "Zpěvům pátečním", aby o
čtvrtstoletí později v pochybnostech a útrapách světové
války Viktor Dyk psal v knize "Anebo" přísnou,
ale nadějno'u apotheosu "vyvolené země, jež jest
myšlenky věčné věčná stráž; v té zemi žije kdesi
žena, ze které vzejde Messiáš." I tenkráte
národní mystika dovedla svým podstatným dílem
přispěti k posílení, ano k vítězství národního
vědomí, kteréžto zásluhy jí s hlediska svého
pragmatismu neuprou ani duchové přísně positivní.

Nazvali jsme mesianismus mučenkovým
květem oné národnostní filosofie, ke které se
přiznáváme, filosofie kulturně psychologické,
zamítajíce jak rasové, tak i sociologické a politické
pojetí národa. Tento květ se rozvíjí jenom zřídka
a za výjimečných okolností, ano, řekněme více:
jen někdy se národ docílí a dotrpí práva k němu.
Jest to květ posvátný a bylo by svatokrádeží,
kdyby ho kdy národ zneužíval - tak jako jest v naší
době zneužíváno mystiky plemenné - k
sebeopojnému oblo'llzení, k otupující spokojenosti se sebou
samým neb dokonce k domnělému právu vyvolence

na křivdu proti národům ostatním. (1934.)

46