bloudilému a racionalistickému světu světlo z
východu v podobě pravého a původního křesťanství.
V této obojí národnostní mystice, zabarvené silně
nábožensky, jsou romantické živly patrny, ať to
jest vášnivý kult utrpení u katolických Poláků,
ať zdůrazňování pravdy zjevené proti
rozumovému poznání u ruské orthodoxie. Mesiášské
naděje polské byly také u snílků a básníků
zpravidla doprovázeny třeskem hrdinského a
rytířského meče jako v ohlase napoleonského věku,
kdy byly po prvé rozžehnuty. Náboženská jistota
slavjanofilská byla sice ozářena kmitavou září
svěc starých basilik a laver a měla proto - jako
celé původní hnutí slavjanofilské - ráz
duchovenský, aniž přece zatajovala znaky ruského
caesaropapismu, jemuž zdar a rozvoj pravoslaví byl
totožný s mohutnějící mocí samoděržaví.

Mystika vyvoleného národa, jejíž prakořeny by
dbalá analysa nalezla dozajista ve Starém zákoně
a v národně náboženské koncepci židovské, jest
popřením zásady o rovnocennosti národů všech,
stejně jako mystika svrchované rasy jest negací
názoru o rovnocennosti veškerých plemen; pro
ni se nenajde místo v současné Evropě
demokratické, ač naopak jest patrné její spříznění se
sebevědomím i fašistické Italíe i sovětského
Ruska, dvou to mocností pevně přesvědčených o
zvláštním úkolu, jímž jest onde uchování a
propagace latinské civilisace, tuto uskutečnění
socialistické myšlenky o panství proletariátu.
Přiznejme však slovanskému mesianismu, že na rozdíl
od rasových teorií německých nespoléhá na
kostru, svalstvo a krev, ani na moc a vývoj meče a

44