nemíně se však při tom - proti Janu Kollárovi
- zříci svého územního dědictví po předcích, aby
z půdy své vlasti čerpal síly záchovné i tvůrčí.

Mohou stihnouti národ dokonce bolestnější a
osudnější rány než sama ztráta jeho vlastního
státu - nezapomínejme toho zvláště my, kteří
stále ještě prožíváme pyšné opojení z politické
samostatnosti, opět dosažené, a za obeoně
vládnoucího etatismu evropského, jsme hotovi přinášeti
své republice všecky oběti, třeba i obět své mravní
důstojnosti. Nešťastnější než národ, jenž pozbyl
svého státu, jest národ, který ztratil duchovní a
mravní obsah svého bytí a proto se odhodlává buď
k pouhé sebeobranné a sebezáchovné činnosti i za
cenu nemožných ústupků neb kompromisů, nebo
k nesvobodnému napodobení sousedů, buďto v
okruhu ideí politických, buďto v oblasti
myslitelské a vědecké, básnické a umělecké tvorby. Národ
ten, byť i v hranicích vlastního státu, jest sice dále
národem, ale k čemu jest tím národem? Jeho
nejvzácnější statky, řeč i stát, kulturní podvědomí i
vzpomínky tradiční, ano i území, obhájené krví
a po svěcené smlouvami, klesnou pak na pouhé
hodnoty formální. Kde však jest obsah?

Není v této souvislosti bez významu slavné
místo ze závě:ru "Kšaftu umírající matky Jednoty
bratrské." V době nejtěžší zkoušky, když běželo o
bytí či nebytí našeho národa, Jan Amos
Komenský se, nemodlí k Hospodinu, za lid svůj, jejž
nazývá národem posvěceným, jenom prosbou: Živ
buď! Neumírej! Jeho prosba zní plněji a
závažněji: Živ bud', národe posvěcený v Bohu!
Poslednímu biskupu Jednoty nešlo o pouhé bytí národa;

42