1929. Dorozumění s Em. Rádlem jest značně
ztíženo tím, že proti politickému pojetí národnosti,
které výmluvně vynáší, staví koncepci rasově
kulturní, aniž dělá náležitý rozdíl mezi teorií
plemennou a pojetím psychologickokulturním, či
chcete-li historickým. Právě na důrazném
rozlišení těchto obou zásad a programů jest založena
publikace akademická a v souhlase s ní i tyto
výklady naše.

Jest třeba býti značně opatrným, vkládá-li se
do výměru národa vůle státotvorná; popírati ji
nelze, ale není radno ani stavěti ji v popředí znaků
ustavujících pojem národa. Více než poměry
dávné, kdy se celkem stát a národ navzájem kryly,
zajímá nás situace přítomná, složitější, než by se
zdálo v době, kdy světová válka nejen ztroskotala
největší mocnářství mnohonárodní,
RakouskoUhersko, ale pokusila se provésti důsledně zásadu
státního sebeurčení národů, pokud se tomu
nevzepřely tradice historické a vedle nich také ohledy
aktuálně politické. I po tomto novém uspořádání
Evropy zůstávají však skutečnosti, namnoze
plynoucí ze svobodné politické vůle národů, které se
přímo příčí ztotožňování národa a státu, které
ověřují sílu historických tradic, a brání se
programu národně politického sjednocení; ostatně
mluví pro to i okolnost, že se hned s poválečným
vybudováním národních států v Evropě vynořila
ožehavá otázka ochrany národních menšin, kterou
spravedlivě a důstojně rozřešilo a chrání snad
jenom Československo. Němci, Francouzi a Vlaši
ve Švýcařích neprojevují vůbec vůle žíti pod
vlastní národní vládou a dávají přednost umělému, ač

39