politik, nýbrž moderní sociolog francouzský
Durkheim: "Národnost jest lidská skupina, jejíž
členové na podkladě ethnickém nebo prostě
historickém chtějí žíti pod jedněmi a týmiž zákony a
vytvořiti jeden stát. Mezi civilisovanými národy se
nyní projevuje princip, že tato všeobecná vůle,
když se energicky upevní, má právo na uznání a
dokonce jest jediným pevným podkladem států."
Energickému a pokrokovému politikovi ruskému
se nemálo líbí tato rozhodná voluntárnost,
ukazující uvědoměle kupředu a vrcholící v koncepci
demokratického a národního státu, kde se lid stává
principem a nositelem své vůle; i v tom se
Miljukov, stoupenec definice Durkheimovy, vědomě a
nadšeně hlásí k racionalistickým názorům
revolučních myslitelů francouzských.

Není třeba mnohých slov, aby bylo dovozeno,
že se z našich učenců Matiegka přiklání k
romanticky historisující, kdežto Weigner k sociologicky
politisující koncepci národnosti; "silnou vůli žíti
pod vlastní vládou" staví Weigner hned na první
místo svého výměru národa. Nestojí v tom
osamocejl1: kdežto starší pokolení souhlasilo celkem
s Palackým, který ve vstupních odstavcích "Ideje
stáJtu rakouského" odmítal státně politickou
koncepci národa a s ní i západní rozštěpení pojmu na
nation a nationalité, má mezi našimi vrstevníky
převahu názor Miljukovovův a Durkheimův. U
nás hlavního hlasatele národnosti "politické, jež
jest projevem svobodné volby a svobodného
ducha", nalezl tento směr v Emanueli Rádlovi,
zvláště ve spisech Národ a stát 1921, Válka Čechů
s Němci 1928 a Národnost jako vědecký problém

38