vývoj se zvláštním zřetelem k poměrům
slovanským (přel. J osef Veverka, Praha, Orbis, 1930).
Ruský kulturní dějepisec sociologického školení
a vůdce strany konstitučně demokratické za obou
revolucí staví ve svém jasném a názorném výkladu
proti sobě dvě hlavní koncepce národností; jednu
označuje jako romantickou a vytýká jí převahu
tradičnosti a historismu, druhá, jejíž kořeny od·
haluje správně v revolučním myšlení
francouzském, se mu jeví jako moderně sociologická a hoví
mu vedle svého silného prvku voluntaristického
svou náplní politickou.

Za romantické vyznavače národnosti, kteří prý
ji "chápají výhradně jako produkt minulosti a
jejím určením chtějí tuto minulost chrániti", dává
Miljukov slovo vedle paní de Staěl výbornému
mysliteli italskému Pasqualu Mancinimu, jenž
definuje národ jako "přirozenou spole(~nost
lidskou, mající jedno území, stejný původ, zvyky
a řeč, přizpůsobenou k životnímu styku a jedno
sociální uvědomění"; my mohli bychom - s
výhradou jeho rozhodného odporu k vlastenectví
teritoriálnímu - citovati našeho Kollára a jeho
básnický výměr, prosycený citovým pathosem
české vlastenecké romantiky: "Ale meze vlasti
nerozborné, jichž se bojí tknouti potupa, jsou
jen mravy, řeč i mysli svorné." Miljukov, ce·
lým životním úsilím odpůrce ruského
slavjanofilství, čichá zde jako ve vší romantice, vyšedší
z ideologie německé, reakčnost a mysticismus.
Proto se obrací se souhlasem k západoevropskému
pojetí národa, jemuž nejdůraznější výraz nedal
- na podiv - některý anglický neb francouzský

37