mluviti po česku, přimknutí se osvícenců
německé krve, Dobnerů a V oigtů, k naší věci, národní
nadšení Balbínů a Dobrovských, již písemně
užívali latiny neb němčiny, nás zavazuje, abychom
národnost neztotožňovali s jazykem - heroická
doba našeho obrození, kdy se národ český takřka
znovu vytvářel, dopouštěla, aby společenství
jazykové chybělo mezi znaky národnosti, jsouc
nahrazováno uvědomělým vztahem k vlasti jako
společenstvím územním, duchovní jednotou a
kulturou jako společenstvím ideálním a zvláště věrnou
láskou k minulosti a dějinám jako společenstvím
paměti. Když však integrální myšlenka národní
zmohutněla, cítili typičtí zástupci mladšího
pokolení buditelského, že složka jazyková k
národnosti již chyběti nesmí: ne sice Palacký, jehož
duch na všecky vztahy nazíral složitě a dílo svých
předchůdců posuzoval ve spanilé objektivitě
spravedlivě, ale Čelakovský a Havlíček nechápali a
nedoceňovali již češství Šternberků a
Dobrovských právě pro nedostatek prvku jazykového.

V ničem se výměr Weignerův neliší od
Matiegkovy definice tak podstatně jako v státně poli.
tické koncepci národnosti; kdežto u anthropologa
není tato stránka vůbec zmíněna, staví biolog
hned v čelo znaků národa "silnou vůli žíti pod
vlastní vládou". Tu se v pojetí národa rozcházejí
nejen dvě generace, nýbrž přímo dva velké, ano
základní směry. Na jejich zásadní odlišnost bylo
nedávno mužem z mnohých příčin autoritativním
ukázáno ve spise, jehož český překlad nevzbudil
pohříchu u nás žadoucí pozornosti; míním Pavla
Nikolajeviče Miljukova, Národnost, její vznik a

36