rod a často bezohledně provádí své dílo
soustředitelské: jazyk Dantův, Husův a Lutherův,
angličtina doby Chaucerovy, francouzština klasiků
XVI. i XVII. století, ruština Karamzinova byly
nejúspěšnějšími spolupracovníky národního
vědomí i bytí. A všecky novější pokusy o ustavení
dalších národních celků na úkor dosavadní
jednoty politické i kulturní od Slováků a Ukrajinců
až po keltské hnutí ve Walesu a sionistickou
obnovu Židovstva, křísící na úkor míšeneckého
jiddiš klasickou knižní hebrejštinu, byly zahájeny
vlastně úsilím o spisovný jazyk, páteř to
myšlenky národa.

Nabádavě mluví Jindřich Matiegka o
možnostech, kdy se někdo vzdá jazyka mateřského,
zapomene jej, ano, používaje jiné řeči, se přihlásí
k jinému národu. Podle názoru učence,
zdůrazňujícího v otázce národnosti spíše složky
přirozené, nepodléhající uvědomělému rozhodnutí, než
rysy, které plynou z aktu volního, neruší se ani
potom příslušenství národní. Případy takové jsou
nejhustší za hromadných otřesů a poruch
národního vývoje a národního vědomí, v dobách
zevního i vnitřního odnárodňování, politického
útlaku a mravní ochablosti; naopak periody čilé
obnovy a obrody národnosti přinášívají s sebou
zjev opačný: v příslušnících, ano i v pouhých
ctitelích některého národa dotud neuvědomělých a
lhostejných, se probudí silou procesu v jejich
okolí národní cit a národní energie bez ohledu
na to, zda dovedou mysliti a mluviti v jazyce,
pro nějž se rozhodnou. Češství vlasteneckých
Kinských, Nosticů a Šternberků, kteří neuměli ani

*3

35