proměnil ve vztah ideální: vyhnanec a emigrant,
kolonista a bludný poutník nacházejí svou vlast
ještě tam, kde se narodili neb žili bud' sami
nebo jejich rodiče a předkové, kde tlí v hrobech
posvátný prach praotců a kde rodáci mluví
společnou řečí, ano i tam, kam se jednou dočasní
obyvatelé cizí země míní a věří vrátiti - vlast
nepřestává býti součástkou národnosti, ani tkví-li
místo ve skutečnosti toliko ve vzpomínce či touze.
Jinak bychom neporozuměli významu emigrace,
která se může proměniti v mohutnou národně
politickou sílu; ovšem, nepochopili bychom ani její
tragiky, k jaké dochází neodvratně, pozbude-li
mravní vůle přirozené půdy pod nohama.
Vládneť jakýsi hluboký a vzne.šený svazek mezi vlastí
a jazykem, neboť ztratě vlast, pozbýváš i
schopnosti mluviti její řečí a zapomínaje ji, zvolna se
odnárodňuješ. Není-li však uvědomělého spojení
příslušníků jednoho národa s jeho původní vlastí
a vyvine· li se u nich naopak vědomí náležitosti
k územnímu celku jinému, nastává situace, že při
zachování společného jazyka a společné kultury
vzniká národ nový, jmenovitě jestliže tomuto
vzniku hovějí a jej podporují okolnosti politické,
jak se stalo s Angličany i se Španěly a
Portugalci v Americe, kde se zapomnělo na starou
vlast pro nové, silné a úspěšné útvary státní.
Nezapírejme si však, že právě americká koncepce
národa a národnosti, na níž byly zosnovány i
these Wilsonovy, nám zůstává v podstatě cizí, snad
právě pro nedostatek historických kořenů a pro
převahu složek racionalisticky umělých nad
organicky přirozenými.

32