středků a zaJem na jejich zachování. Řeč má
jako dorozumívací prostředek proto velký
význam. Ale jest možno společného majetku se
částečně nebo úplně vzdáti, používati jen řeči, ba
dokonce mateřskou úplně zapomenouti, hlásiti se
k jiné církvi, k jinému národu." Stručněji a
určitěji, avšak v podstatě jinak zní výměr národa
u Karla Weignera (str. 5): "Národ je celek lidí
spiatých silnou vůlí žíti pod vlastní vládou a
patřících k sobě územím, společným jazykem,
duchovní jednotou a kulturou."

Rozdíly mezi oběma definicemi jsou několi·
keré. Matiegka pomíjí zcela znak tak důležitý,
jako jest společenství území a sídel, čímž úplně
rozpojuje pojem národa a vlasti. Zdánlivě mu
dávají za pravdu početné zahraniční větve nejen
národů velkých (na př. Francouzů, Angličaml a
Italů v koloniích, zvláště Angličanů v Indii a
Francouzů v Kanadě, dále němečtí kolonisté
v Uhrách, na Rusi a ovšem zvláště u nás), ale i
národů menších (Čechové vídeňští, američtí,
volynští); k této emigraci z původních vlastí, ale
při tom s vědomím národního příslušenství
přistupují v naší době Židé, které sionistické hnutí
opět sjednotilo v národ, ač jim dovedlo vlast a
sídlo přiřknouti spíše formou slibu než reality.
A přece nelze v této věci s Matiegkou zhola
souhlasiti. Bylt' odedávna a zůstává také v
přítomnosti zvláště účinným činitelem národního
vědomí vztah ke společnému území, který se promítá
i společenstvím obrany proti nepřátelům
územního celku. Nepřestal však ani tenkráte, když se
z poměru reálního, t. j. vlastnictví a usedlosti,

31