A přece cosi nás pudí, abychom se vraceli vždy
znovu k první malbě cyklu Signorelliho, ke
Ká~ání Antikristovu, před jehož prý nesrozumitelnou
alegorií nás naše cestovní knížečka dobromyslně
varuje. Není to jenom faustovský pohled přísného
a myslivého mistra Lucy v levém koutě fresky,
kde se od vidění lži s Fra Angelicem odvrací
k nám, jakoby o souhlas, co nás k sobě stále láká.
Není to ani ta rušná syntesa veřejného života v
renesanci, plná dramatických napětí ve skupinách
i v individuálních tvářích, co balzacovskou silou
volá nás před nástěnnou malbu vždycky zpět,
abychom se jako diváci vmísili do fantastického kraje,
kolem pyšného paláce se sloupy a arkádami, kde
patrně již nevládne ani vlašský condottiere ani
římský biskup, nýbrž Jeho Veličenstvo Lid, stále
odhodlaný ke všem nespravedlnostem a ke každé
orgii. A v této souvislosti rozumíme rázem
skupině Antikristova kázání v popředí s tou
neodolatelnou parodií Spasitele, jemuž našeptává sám ďábel,
s tím dramatickým pohybem lidového řečníka, při
jehož slovech boháči sahají ochotně do J?lěšce a
citlivé dámy se ocitají u vytržení souhlasu. Teď
obrací se právě z rohu mistr Luca ke každému
z nás, ptaje se, zda cítí smysl této vise. A vnitřní

26 hl~s odpovídá po nerudovsku: ,,] ak necítil bych!
Vždyť jsem z české země." Zde jako u nás za-