117

vedle sebe Offenbacha a Beethovena, neb uvádí-li
planou floskuli o hudbě sfér ve snu Scipionově
nebo mluví-li s despektem, o "jakémsi Balakirevu".
Neruda se nepokouší ani vyvraceti soudů
petrohradských kritiků, z nichž se zevrubněji zabývá
Kjujem j pouhý výběr citátů z nich má českému
čtenáři ozřejmiti naprostou zvrácenost jej cp.
názorů. Nerudovi šlo o něco zcela jiného: u
příležitosti petrohradského neporozumění a nedorozumění
napsal pernou epH.tolu o slušnosti v umění a v
soudech o něm, osvětlil s palčivou pravdivostí kulfurní
vzájemnost českoruskou, pokáral případně i domácí
chlad k Smetanovu djlu. Tento mravně výchovný
prvek dodává Nerudově novinářské úvaze trvalé
ceny; všecken svůj srdečný a působivý důraz
ob:rátil Neruda k tOmtl, aby ukázal. že poměr
obecenstva a kritiky k umělci má býti postaven na
základ důvěry a vážnosti.

Že sám řídil se při' uměleckém referování a
souzení věrně a přísně touto zásadou, osvědčil na
podzim příštího roku, když v "Národních listech"
zahájil 8. září 1877 řadu podobizen z českého
uměleckého světa "Naši lidé" hlavou Smetanovou (dnes
v 1. sv. Kritických spjsů str: 390-393). Jest to
úhrnný portrét, jediný, jejž Neruda o Smetanovi
nakreslil, a zaslouží si proto pozornosti zvláštní.
Opět pranic odborně hudebního, spíše podobizna,
pojatá s osobní důvěrností; není tu ani kritického
hodnocení, ani výkladu historického, nýbrž svěží
bezprostřednost: Smetana sedí skromně před
čtenářem s očima tak jasnýma a upřímnýma,
moudr:ýma a veselýma j jde po nábřeží a zabrán v sebe
deklamuje skoro nahlas tekst své nové skladby
operní; hraje za měsíčné noci, plné stříbra, na kla-