113

V době, kdy se vrátil Bedřich Smetana,
sedmatřicetiletý umě'ec světového rozhledu a
promyšlených hudebních· plánů, vyzbrojený nad to pevnou
kulturou společenskou, z Goteborku do Prahy, byl
Jan Neruda teprve v samých začátcích své těžké
a výbojné dráhy. Bouřlivý bohém kypivého
temperamentu nesl ve vystupování ještě stále stopy
proletár"ského prostředí, z něhož vyrostl a s nímž za
prvního žurnalistického období nepřerušil styků j ze
světa a z vyšší společnosti neznal do počátku
šedesátých let takměř ničeho j mimo literaturu a
divadlo, v čemž byl vzdělán sice nesoustavně, ale
velmi rozsáhle, pohlížel na ostatní umění s
dychtivým zájmem a příležitostným nadšením pouhého
ochotníka, který vyniká nejen jemnou vnímavostí,
nýbrž i intuičním pochopením. Drsné jeho
novotářství v básnictví projevené "Hřbitovním kvítím",
útočná jeho bezohlednost v kritice, osvědčená
články "Obrazů života", prudká novinářská jeho
verva, známá z "Ča"U" a "Hlasu", budily vedle
podivení namnoze odpor, Nerudovo úsilí o zvýšení
úrovně literární jevilo se většině tehdejších
vrstevníků jako pouhé cizáctví, reformní snaha
spol~čenská jeho úvah i povídkových arabesek měla
pro úzkoprsé Pražany jakousi příchut skandálu, a
leckdo pochyboval nadobro o vážnosti snah
mladého spisovatele, jenž dráždil své okolí vytrvale
ironií a sarkasmem a jenž rád stavěl na odiv
tanečnickou virtuositu.

Tak Se s ním setkal Bedřich Smetana, o
jedenáct let starší muž. založení naprosto' odlišného j
barvitým a svěžím pamětem Ferdinanda Hellera
("Vzpomínky na Bedř. Smetanu". Vydány v Praze
1917 na pamět Smetanovy výstavy) vděčíme za
ná
Studie o Janu Nerudovi. 8