18T

Přes to pokládal Neruda jako pravý syn své
doby obrazy genrové za nižší druh malířství,
v,?lkým uměním byla také jemu malba historická. Na
cestách poznal všedw její význačné mistry: za
nejmohutnější dojem výtvarný vůbec děkoval, tuším,
pařížskému "Hemicyklu", jímž později měřil
Steinleho . a Matejku; vážil si Viléma Kaulbacha pro
myšlenkovou komposici a Pilotyho pro plnost
koloritu; nedal se zmásti sensací, která hlučela před
obro7skými plátny Makartovými, v jejichž auktorovi
sprá vně postřehl nikoliv historika, nýbrž
kostymního ceremoniáře a nikoliv mistra formy, nýbrž
vyššího gymnastika světelného, s Rubensem
nadobro nesrovnatelného; doložil svůj obdiv pro oba
polské patetiky dějepisné malby Jana Matejku a
Henrika Siemiradzkého velmi pl/drobně
zdůvodněným rozborem. Podal-Ii vůbec Neruda v některém
oboru výtvarném alespoň kus estetiky neb náběh
k ní, stalo se to poněkud soustavněji při historickém
rpalířství, o němž přemýšlel a psal se záJibou zvláštní.
Na velké komposici dějepisné pátrá Neruda v
nejprvnější řadě po myšlence -'- zde jeho výtvarná
ideologie vrcholí: malíř buď jakýmsi filosofem dějin,
postihujícím náruživosti a síly, které hýbají
událostmi. Bystrozrak hloubavého umělce zachytí
v toku dějů samostatný závažný okamžik, který
buď uzavírá historický proud neb poskytuje
"obsahem svým myšlenkovým" jakousi perspektivu do
budoucnosti, do následků, do zakončení _. nestačí
tedy historickému malíři, aby byl epikem, nýbrž
jeho nejvyšší ctižádostí budiž pojímati dějiny
dramaticky. Dvoji nebezpečí staví se mu v cestu:
ulpí-li na jednotlivostech a nepropracuje-li obraz
ideově, zůstává historickým genristou; vyvoli-li si