6-

tehdejšího největšího básníka francouzského, Viktora
Huga, a podává ve volném výběru látek i
myšlenek výpravné úryvky z cizích dějin i pověstí, aniž
v nich dochází zvláštního svérázu. Naopak, nejlepší
balady z "Knih veršů", na př. "Mrtvá nevěsta",
"Matka", ,,0 třech kolech", prozrazují každým
veršem Erbenova následovníka. Neutají se však
podstatný rozdíl: Erben byl básníkem doby
romantické, Neruda jest synem střízlivého, realistického
věku. Látky souvisící s lidovým bájeslovím jsou
vzácností u NerudYi tajemné, nadpřirQzené vztahy
nahrazeny jsou většinou motivy čistě lidskými i
příroda málokde zasahá do osudu lidského, a
městský básník nevěnuje jí valné pozornosti; na venkov
a jeho lid neline se záhadná záře báchorková,
nýbr~ jasné světlo denní. Tyto rysy, které ovšem
v několika baladách musily ustoupiti starší vžilé
tradici, jsou ještě stupňovány ve zvláštní skupině
výpravných skladeb, jimiž se dostal Neruda nad
Erbena, v t. zv. baladách sociálních, jako "Slaměný
vínek", "Skočme, hochu", "Před fortnou
Milosrdných" a "Poslední ballada z roku dva tisíce a ještě
několik". V nich užívá Neruda úsečné a lidové
rázovité formy erbenovské balady s její výrazn,bu
psychologií, s její ostrou karakteristikou, s jejím až
dramatickým dialogem k tomu, aby nakreslil prudce
jímavý obraz ze společnosti bídy: sociální
skutečnost vyložená se silnou mravní opravdovostí
nastupuje místo bájeslovných a tajemných vztahů.

Nesporně byl mladý Neruda z Erbenových žáků
nejvýznamnější j aby však byl opravdovým velkým
baladikem, k tomu chýbělo mu po uKnihách veršů"
mnoho. Byl příliš střízlivým, rozumovým a
vypočítavým básníkem, který nedovedl svého čt~náře na-