43

nému vlastními pochybnostmi, - nová kniha
rozpínala hrdé své peruti po celém vesmíru a po
lidském veškerenstvu a hned v nejhlubším soucitu,
hned v nejúsměvnější shovívavosti objímala všecky
lidi, tato trpící a věřící zrnka prachu v soustavě
kosmické. Kdežto v jinošské lyrice Jan Neruda
zápasil s básnickým výrazem, nedoveda ho zbaviti
jakési hranaté tvrdosti a neuměje. mu vlíti
zpěvného půvabu, okouzloval nyní náhle zralý
čtyřicátník bezpečným mistrovstvím, s nímž ovládal
rozmarný, pololidový popěvek stejně jako vážně
vznešenou ódu, veršovanou humoresku jako nadšenou
vlasteneckou:·deklamaci. Ačkoliv čtenáři Nerudovi si
zvykli, že každá nová kniha jejich drahého
spisovatele bude od hlavy až k patě čímsi originálním
a od dřívějších jeho děl odlišeným, přece "Písněmi
kosmickými" byli překvapeni nade vše očekávání;
sotva kdo z nich si uvědomil, že již starší básnění
Nerudovo na nejednom místě napovídá tuto knihu,
která byla novinkou netoliko v poesii české, ale
i v literatuře světové.

Nerudovy"Písně kosmické" vznikly z
myslitelského sklonu básníkova, jenž za posvátné samoty
večerní a ve vážném soustředění mysli obrací se
k zářícím zjevům zhvězděného nebe. Zatím co oko
oslněno jest jiskři'vým divadlem souhvězdí, planet
a vlasatic, vlní se v duši záhady všehomíra. Básník
pohlíží naň nikoliv jako prostoduchý pozorovatel
z lidu, jemuž vše to jest bájí a tajemstvím, nýbrž
jako člověk moderní, vyzbrojený vědeckými
poznatky: zná novověké nauky hvězdářské a rozumí
i prostředkům, jimiž astronomie k nim došla j jest
poučen o stáří země a o jejím postavení ve
vesmíru j bez předsudků náboženských chápe vývoj