38

působivé pravdivosti, dá-li mluviti vedle lidí i věcem
a ukáže-li, jak osoby a předměty teprve pospolu
skládají celistvý obraz dobrého života. Všecko toto
vypravování přímo dýše náladou 40 a 50. let,
v nichž Neruda dorůstal: tato doba politického
bezvětří, bázlivého klidu měšťanského, samozřejmé
svrchovanosti úřednické dobře hověla duchu Malé
strany, oddychujíci spokojeně a pokorně ve stínu
starých paláců, barokních chrámů, příslušných
budov úředních. Některé episodky z povídky "Pan
Ryšánek a pan S chlegl" , z "Hastrmana", zejména
pak humoristická vzpomínk<.t "Jak to přišlo, že
..Rakousko nebylo rozbořeno" vzbuzují zejména živě
ten zvláštní ráz dobový.

Jako nevykročil Jan Neruda místně z hranic
svého rodiště, tak zůstal i časově v mezích 40. a
50. let a stal se tím bezděky jejich kulturním
dějepiscem. Třebaže se mu přímo nabízelo užití
historických tradici malostranských, jimiž obetkány jsou
ty četné chrámy, kláštery, paláce a domy, přece
jako důsledný milovník přítomnosti a skutečnosti
odolal pokušení, čímž podstatně se liší od ostatních
povídkářů a románopisců, kteří zpodobovali starou
Prahu, od Karoliny Světlé, Jakuba Arbesa neb
Julia Zeyera, tří to romantiků, drážděných
staropražskými památkami k vymyšlení, rozpřádání a
hromadění událostí zázračných, výs'tředních a
fantastických.

Ještě třetí omezení můžeme sledovati v
"Povídkách malostranských": omezení společenského
prostředí. Neruda; syn hokynářuv a trafikantčin,
ličí pouze společenské vrstvy, které opravdu zná:
starousedlé měšťany, kupce, Úředníky, studenty,
lékaře, policisty, kramMe, hospodské, avšak o vy-