v y c hod i 1, nepostoupili nad drobnou praksi
luilickou, jinl na př. Fr a n tiš e k Bíl Ý aLe a n cl r
Č ech, zároveň zasloužilí literární pedagogové,
podali nejcennější práce v literárnlm dějepise, slučujíce
metodu filologickou s kulturně historickým
proniknutím doby; L. Čech po prvé udomácňoval v Čechách
francouzskou sociologickou metodu v kritice. Duchem
jest jim blízek také Jan V o bor n í k, jenž se od
hojné prakse v referentství novinářském obrátil
k láskyplnému vykladačství předních zjevů českého
písemnictví let osmdesátých. Z tohoto okruhu
myšlenkového vyšla též obnova literární historie česk{',
vedená Jar o s I a v e m V 1 č k e m a prováděná
jeho universitními druhy J o s e f e m Han u š e m,
Janem Jakubcem a Janem Máchalem:
vzdělavše se ve filologické škole Gebauerově a
osvojivše si srovnávací metodu mistrovu, pojímají
písemnictví v širokém rámci vzdělanosti a zdůrazňují
jak v pečlivě provedených podobiznách i podřízených
osob, tak v živé syn té se dobové základní tendence
myšlenkové, pro něž však jejich racionalistickému
pohledu zlmsta uniká umělecká podstata a povaha
děl.

Všem těmto kritikům a literárním dějepiseům,
kteří se většinou snaží býti učenými odborníky, někdy
též národními pedag9gy, chybí dar estetiekého
vciťování se, smysl pro vnitřní formu básnických výtvorú
a kouzlo barvitého slohu. V tom i ve všech zásadách
jest pra vým jejich protinožcem veliký básník Jar
os I a v V r chl i c k ý. Neú'lavný uvoditel
význačných zjevů západoevropské poesie k nám, kolísal
v kritice mezi francouzskou metodou životopisnou
a impresionistickou, ale všímal si především zevní
formy i s velkou virtuosností kreslil jak veršem
poin
143