scnsibilitou, ktcrou ovšem pěstujc soustavným
vzděláním a obsáhlou kulturou, kritik od přirozenosti liší
se od ostatních čtenářů a podobá se namnoze
básníkovi, jehož smyslové postřehy a vjemy znovu prožívá,
kontroluje, posuzuje. Proto vyciťuje z knihy více
než kterýkoliv čtenář a uvědomuje si to daleko
intensivněji; ncuchází mu ani odstín ani polotón, jichž si
průměrné obecenstvo sotva povšimne; Ilznamená
rázem ncsprávnost rytmu, nepřirozenost či násilnost
slohu, nevhodnost obrazu a tak jest uschopněn, aby
pronesl soud o formě slovesného díla. Ale na rozdíl
od sensibility básníkovy jest smyslová a dojmová
citlivost opravdového kritika sdružena velmi těsně
s darem analytickým, jenž mu umožňuje z rozboru
dojmů vzněcovaných díly činiti závěry o auktorově
duševní organisaci. Tato stálá rovnováha nervního
postřehu a rozumové analysy, vztlícenosti smyslů
a jasně zkumného pohledu, nadšení z krásy a
séhopnosti přesného výkladu vyznačuje pravou kritickou
vlohu. Často ji doplňují ještě dary jiné: psychologický
bystrozrak, který se naráz zmocňuje jádra osobnosti;
historické nadání, jež jednak okamžitě řadí postavu
do souvislosti dobové, jednak teple a názorně
vyvolává minulá období dějinná; síla .rychlé kombinace
odhalující souvislosti ukryté průměrnému oku.

Tyto vrozené schopnosti, jež musí doplňovati
vášnivě horoucí láska k literatuře a umění, živí
kritik studiem, které leží na rozhraní filosofie a
dějepisu, krasovědy a filologie. Znalosti literárně
historické jsou nezbytnou podmínkou, neboť o
současném písemnictví může správně souditi pouze ten,
kdo jest poučen o typech, dějových zákonech a
vývojovém proudění minulosti; sezná-li kritik alespoň
v základních rysech dějin literatury světové a
do
J30