Zcela svt'~l'ázného karakteru nahývá kritická úvaha'
v rukou soudců moralistních a ná'boženských, neboť
opouští klidnou púdu neúčastného výkladu a blíží se
čl á n k u p I' o g I' a m ním u, ten den ční i
nvek t i v ě, a n o n e úst u p n é m u pam fl e t u,
neboť chce útočiti také na vůli čtenářovu a zcela
vědomě propadá jednostrannosti, s níž ze životného
komplexu uměleckého díla vyjímá několik vůdčích
ideí, jcž bud' horlivě hájí neb prudce napadá. Bylo-li
svrchu dovozováno, že náboženská a etická metoda
často osvěžuje, ozdravuje a tuží kritiku po stránce
opravdovosti a důslednosti, platí to ještě větší měrou
o jejím vlivu formálním: vnášíť živel dramatický
a patetický, jehož není nikdy dosti, zvláště ovládne-li
kritiku ustrnulý způsob vše 'vys větlujícího a vše
připouštějícího výkladu; připomíná ostře vyjádřenýrílÍ
dissonancemi, že každá skutečně velká osobnost
vzpírá se mechanické logice vývoj ové; působí přísnou
přímostí svých soudů a odsudků jako protiváha
k umělé strůji obrazů, obdob, paralel. Po četbě Taina
osvěžuje několik stránek Carlyla jako studená lázeřl;
Brunetiěre studován po Brandcsovi neb Bourgctovi
jest douškem ledové vody za parného dne, a naši
moralističtí kritikové nevelké duševní rozlohy, H. G.
Schauer neb Artuš Drtil, v několika ryzích svých
kusech posil ují i po stránce formální.

lmpressionistické metodě přísluší však nesporná
zásluha, že ~ozmnožila nejbohatěji formy kritiky
slovesné, na kterou jala se pohlížeti jakožto na
samostatný druh umělecký, zasluhující pozorného, ano
virtuosního pěštění též po stránce slohové. Své
vybrané dojmy chce kritik impressionista vyprávěti
formou co nejvybranější; jiskřivá hra jeho měnivých
názorů a nálad má se projevovati také barvitostí,

123