Jakmile se kritik zabéře hloub do rozebíraného díla,
jakmile v něm hledá krasovědné, his torické neb
společenské problémy a pokouší se je řešiti, jakmife
básnické dílo jeví se mu uměleckým užitím či ztělesněním
krasovědných zákonů anebo znakem jevů obecnějších,
mění se referát v kritickou úvahu. Jak tato
úvaha se utváří, to závisí hlavně na tom, kted z
metod, svrchu karaktcrisovaných, kritik se přidržuje.
Postup krasovědně dogmatický rád užívá jednotlivostí
získaných co nejpodrobnějším rozborem formálním
k tomu, aby jimi takřka jen objasnil pevně stanovené
zásady apriorní; úvaha nabývá pak rázu d ů k a z u,
stavěného logicky a nevyhýbajícího se určité
schematičnosti v rozložení důvodů i příkladů. Kritika
životopisná podřizuje rozbor jednotlivé knihy zpravidla
povšechné karakteristice jejího spisovatele, jež
kolísá mezi psychologickou pod o b i z n o u a mezi
stručnou b i o g r a f i í, jak v)'še naznačeno. Kritiku
sociologickému ztrácí se i jednotlivec za hromadn)-m
celkem, a místo kritiky dostává se pak čtenárúm
ú hr n n Ý c h obr a z ů epoch, kulturních porněrú,
národních duší, nebo zúžen-li jest teato postup v duchu
literárně dějepisném, skladIl;ý-ch studií o školách,
směrech a proudech. To děje se i tenkráte, když
kritik neobrací svého zraku do uzavřené minulos ti;
zastavuje se pak při určitém, dosaženém bodě a
přehlíží jednotícím pohledem literaturu pHtomnosti, při
čemž dle svých vloh a zálib zamýšlí se nad souvislostí
s fázemi předchozími nebo vyslovuje naděje či oba vy
pro vývoj příští. Takové k rit i c k é pře hle d y,
,jakými zasáhli vlivu plně Lessing a Bělinskij do rús tu
literatury svého národa, jsou v našem písemnictví
vzácností, čehož dlužno vážně litovati jak v zájmu
povšechné orientace tak národně kulturního svědomí.

122