tvárným pudem své bytosti, snaží se velmi zhusta,
aby rozmnožil co nejvíce výrazové možnosti kritického
umění, jež mu jest samostatným druhem slovesným.
Experimentuje, ano pohrává jím někdy dle vlastní
psychologické svéráznosti a dle potřeby látkové;
obměňuje dané útvary podle své nálady a formalistní
chuti; vyplňuje daný rámec dekoračně a lyricky;
odvažuje se odboček autobiografických a ryze
básnických: kritika mění se v essay a objevuje se
výrazová rozmanitost i barvitost.

Nejjednodušší formou kritickou jest r e f e r á t,

t. j. stručná zpráva o knize, její látce a hodnotě;
referát nechce než upozorniti čtenáře na novou
publikaci, pověděti mu, co v ní jest, stručně podati její
oceněni. Zcela ustálen jest postup referátů o spisech
naukových: shrnují soustředěným způsobem obsah,
zjišťují, v čem auktor obohatil poznatky svého oboru,
naznačují, pokud postup jeho byl správný a případně
pronášejí námitky o jeho metodě i výsledcích ba dání.
Tíže lze stanoviti, co náleží k podstatě informačního
referátu o dílech literatury krásné. Někteří kritikové
ji hledají především v parafrasi t. zv. obsahu, jímž
se u děl výpravných a dramatických mysli dějové
obrysy, v lyrice pak přehled básníkových motivů,
a nejednou omez!lje se činnost referentova právě
na zpravodajství tohoto druhu, jež nejpovrchnějším
čtenářům někdy dokonce promíjí přísnou znalost knih,
aniž jim odnímá možnost hovořiti o nich; proto časem
ozývá se příkrý odpor proti této kritice "vypravovací".
Není sporu, že postup přihlížcjící výlučně k lá tkové
stránce díla jest při některých druzích slovesných,
na př. při lyrice, ano právě II děl klasických, jako
II Flauberta, Tolstého, Ibsena, úplně protismyslný,
a rovněž nelze pochybovati o tom, že livádí k pohodli

120