v podstatě učenci, a mezi kritiky vlohy umělecké
jest patrný ncjen v mctodě, ale i ve slohu a jeho
útvarech; vrcholem kritické dokonalosti - a třebaže
jest to ideál, nesmíme mysliti, že ho posud nebylo
dosaženo - jest kombinace obou druhů. Kritik
vědecký shledává hlavní těžisko své práce v postupu
analytickém, a jeho výkon jeví se buď jako prostý,
aposteriorní r o z bor, nebo jako demonstrační d
ůk a z urči\ých předem vytčených zásad; Lessingovy
stati z "Laokoonta" a z "Hamburské dramaturgie"
jsou skvělým příkladem způsobu tohoto, práce
Villemainovy o francouzském písemnictví XVIII. věku
představují znamenitě útvar onen, chceme-li voliti
doklady z děl obecně uznávaných za klasická.
Vědecky založení analytikové obojí kategorie jsou duchy
spíše logickými, vůči nimž hlásí se vždy více (
úpadkem kritiky dogmaticko-krasovědné a
zmohutněním postupu psychologicko-genetického -
kritikové nadání historického, které se ovšem projevuje
také formou: kritické stati se u Sainte-Beuva, Taina,
V. Scherera, Fr. de Sanctis, G. Saintsburyho mění
v studie o osobnostech v jejich vývojovém růstu,
o skupinách a obdobích v jejich dějinné závislosti,
v psychologické podobizny a kulturní monografie.
V nich však osvědčuje se značnou měrou dar histo~
rické syntesy a ten předpokládá určitý stupeň nadání
uměleckého: dokresliti z rysů, získaných předchozí
analysou a pe~livým výkladem, portrét, uceliti v
plynulou jednotu psychologického vývoje jednotlivé fáze
růstu spisovatelova vyslcdované naukovým rozborem;
zasaditi spisovatelovu osobnost na pravé místo.
v okolí, v ideovém tíhnutí; konečně vyvolati názorně
celé kulturní období - toho všeho schopen jest pouze
kritik a historik vlohy umělecké. A právě ten, veden