v!'HIcc oxfordskp, skíÍpiny ,cstetické, \Va I t e r Pat e r
(1839-1894), duch prosycený studiem antiky a
renaissance, odkloněný od života a přírody do tichých
oblastí umělecké i filosofické dumy, odhmotnělý
milenec zašlých věkú, z nichž jeho zádumčivá mysl
vybírala jemnou tresť. Z nečetnýeh knih Paterovýeh
vedle "kritiekého románu" "Marius epikurejec"
(1885, č. překlad Anny Fischerové 1911) jsou
"Renaissance" (1873, č. překlad .L Reichmanna 1913),
"Plato and PlatoI).ism" (1893) seřaděny cyklicky;
drobnější stati sebrány jako "Appr'ceiations" (1889)
a "Essays" (1901); všechny požívají pro vybraný
vděk a plachý, až chorobný půvab slohový zasloužené
slávy. Pater 'neuznává obecně platné krásy, ani vědy
o ní; jest čirý individualista, jenž v kritice vychází
od jedinečného osobního dojmu. Kritik musí se plně
a přímo božskou inspirací vcítiti do uměleckého díla,
potom vyjádřiti způsob a intensitu tohoto vcítění
tak, aby je čtenáři sdělil; čím bohatěji cítí a čím
složitěji umí svůj dojem vyjádřiti, tím jest větším
kritikem. Způsobu toho užíti lze při všech uměních
a pro památky všech dob; všecky jsou kritikovi
zl.rojem rozkoše a ve všech nachází kus vlastní
podstaty. Pater byl nadán stejně velkou jemností
chápání jako schopností výrazovou, jedinečná byla
však jeho náboženská láska ke kráse a k umění,
jejíž absolutností daleko převýšil Ruskina.

V 70. letech byl v Oxfordě jeho žákem O s k a I'
W i Id e (1856-1900), který zásady učitelova
romantismu artistického rozvil a domyslil jako kritik
v rozkošných dialozích "Kritik jako umělec" (z knihy
essayí "Intentions" 1891, č. překlad F. X. Šaldův
1904 ve "Volných Směrech" a Jar. Novákův 1909
v "Moderní bibliotéce"). Wilde př'ejímá a stupňuje