hancouzsl,ý kult výrazové jasnosti, úrněmého podání,
rozumové gracie; v tom ve všem jest dědicem
domácího klasicismu, jak patrno i z jeho odmítavého
stanoviska k Rousseauovi a romantice i z jeho
rozhodného odporu proti severským vlivům ve
Francikoncem XIX. věku.

Anglická kritika v druhé polovici století XIX.
překonává - v patmé rcakci proti Carlylovi a
Ruskinovi - st::.noviska moralistni a dopracovavší se
umělecké svéprávnosti, dochází posléze pojetí, jcž
není vzdáleno francouzského impressionismu, ač rozdíl
národních temperamentů při tom proniká. V clký
pedagog, jemný myslitel nábožensk)' a prostřední
epigon v básnictví Mat t h e w A I' n o I d
(1822-1888), jenž pi'ednášcl literaturu v Oxfordč, púsobil
v kritice osvobodivě. Měl široký okruh zájmů:
vykládal Homera, studoval kulturu keltskou,
UPOZOl'Iioval na básnictví východní a neustával překonávati
ostrovní uzavřenost slovesnosti anglické soustavným
zřetelem k Francii a Německu. Věřil, že světovým
rozhledem po vrcholech ducha básnického i
filosofického dospěje k pravé kultuře, t. j. k souladnému
rozvití všech stránek povahy lidské a k lahodě i k
jasnosti, jak sluly životní ideály tohoto ducha
uhlazeného a odstíněného. Eklekticky toužil po klasičnosti
ve smyslu antickém, byJať mu souznačna s dokonalým
mistrovstvím. To vyložil v pestré l'adě kritických
statí, "Essays in Criticism" (1865 a 1880, 2 sv.), jeo
zahájil úvahou o zásadách moderního kri~icisllld
dúmyslně a rozhodně hájí tu autonomie literárníhí
soudu vůči veškerým zřetelům praktickým, doporouč;
nestrannost a neodvislost kritikovu, ale především
žádá důkladnou znalost světových literatur v jejich
vclk)'ch zástupcích. Mnohem dále postoupil jiný