Kritika impressionistická.

Všecky doposud probrané druhy kritiky shodují se
v tom, ,Že usiluji o soudy pokud možno obecné a
opírajl je o postup naukový, který zaručuje jejich
úsudkům spolehlivost a objektivnost. Kritika snažl
se tu býti vědou, jež subjektivnost dojmu
pozorovatelova překonává zdůvodněným soudem o hodnotě
slovesného dila. Na opačné stanovisko stavl se kritik
impressionista. Ne ch cep r o n 4 š e t i s o u cl ů,
nýbrž jen líčiti své dojmy; nestará
s e oje j i c h P I a t n o s t o b jek t i v n í, n
ýh r ž lpí ú z k o s t I i věn a jej i c h jed
ine Č II o s ti; ne m í II I s e ú č a s t II i tip r á II e
n a u k o v é, n Ý b r ž t OliŽ í být i umě I c e m,
j a kým j e st, i b á sní k, oje h o ž díl e
m I u v í. Neuznává ani obecných zákonů dění
literárního ať estetických či historických, ani možnosti
pevné soustavy při rozboru knih; odmítá klasifikaci
děl i oprávněnost pronášeti soudy hodnotící;
pochybuje jak o pravidlech při tvoření tak o velkých
typech a vzorech ve vývoji. Kritika impressionistu
proniká důsledná nedůvěra netoliko v poznání
vlastní, ale přímo v možnost poznání vůbec: není
všeobecných pravd, k nimž by bylo lze dospěti a
na nichž by se mohlo shodnouti více jednotlivc4,
jsou pouze názory osobní dle individuálního založení

1°7