krasovědě. Zmužněv a poznav v Petrohradě plnost
skutečnosti, úplně změnil směr, takže samostatně
prováděl onu svobodomyslnou emancipaci od
romantického bezzájmového krasomilství, jež vyznačuje
západoevropské písemnictví v l. 1830-1848: hledal
v básnictví mravně sociální obsah a reformní vůli;
hlásal občanské a liberální ideje; považoval litera turu
za orgán národního svědomí a žádal po ní, aby
zpodobovala kladné ·typy domácího života; dával
přednost civilnímu ideálu římskému před tvarovou
krásou řeckou; slovem, hlásal umění pro život. Články
svými plnil dva časopisy, shromažďující
"západnickou" literaturu ruskou, "Otečestvennyja zapiski" a
"Sovremennik"j často slovesně kritické rozbory byly
zastřenými statěmi politického soudu a měly takto
na Rusi, spoutané krutou censurou, význam
dvojnásobný - to zůstalo příznačno vůbec pro "p
ub I i c i s t i c k o u k rit i k u" ruskou. Bělinskij
psával úhrnné, široce založené přehledy ruské
produkce (nejslavnější od r. 1847); v nich mistrovsky
rozbíral základní díla nové ruské poesie, Puškinova
"Oněgina", "Hrdinu naší doby" od Lermontova,
"Obyčejnou historii" od Gončarova (český překlad
těchto statí od K. Kollmanna v " Krit. knihovně",
1899 a 1901, od téhož překladatele výbor Bělinského
studií o Puškinovi s úvodem 1905 ve "Světové
knihovně"). Zde poznáváme celého Bělinskéhb:
k dokonalé z;lalosti ruského písemnictví, k pravému
pochopení umění a k filosofické důslednosti druží se
výbojný temperament, mravní opravdovost, horoucí
idealism a řízný tón. S dojetím mluví se posud
na Rusi o osmatřicetiletém žurnalistovi,
pronásledovaném nejprve školou a nouzí, později vládou a
zpátečníky, jako o "velkém srdci",

lOS