sitivismu, v němž neni ani přitomnosti boži am
ducha věčnosti.

Vedle mravnosti společenské a vedle náboženstvi
ovládala člověka ve starověku jako třetí nadosobní
mocnost idea státu. Nová doba ji nahradila i d e o u
n á r o, dno s t i a též s jejiho hlediska provádí svou
klasifikaci a pronáší své hodnotící soudy. Na první
pohled se zdá, že umění a literatura se postupně
odnárodňují a kosmopolitisují; mezinárodni výměna
látek, motivů i forem postupuje od středověku;
překlady zprostředkují známost slovesných děl mezi
literaturami neobyčejně rychle; ke Goethovu
požadavku literatury světové při družila se koncem XIX.
věku v oboru slovesného studia zvláštní nauka t. zv.
literatura srovnávací, jež vyšetřuje vzájemné vztahy
literatur národních.

Korektivem proti těmto odstředivým tendencím
hlásí se úsilí o literaturu význačně národní, která by
se rázovitou zvláštností svou podstatně lišila od
písemnictví národů jiných. Snaha vyvěrá z poznání,
že písemnictví jest výrazem cítění národně
kmenového, u každého národa odlišného. Uvědomuje-li si
básník tuto zásadu, snaží se tvořiti v duchu svého
národa a hledá poučení o něm v slovesných výtvorech
jeho minulosti; kritik pak z nich odvozuje obecné
zákony, trvale platné a hledá v nich základní typy,
jimiž se národní duch a povaha nejplněji projevily.
Takto dospívá se přímo k tra d i c i o n a I i s m u,
t. j. netoliko ke studiu národního písemnictví v
minulosti, ale i k vědomému pokračování v něm
a v důsledcích toho k podřizováni spisovatelovy
individuality nadosobnim hodnotám národně
kmenovým. Tradicionalistický kritik musí býti vyzbrojen
důkladnou znalostí historického vývoje národní
Iite
98