Z tčchto předpokladů vyšel ve své radikální kritice_
všeho moderního umění Tolstoj, jenž posud
nejdůsledněji vytkl stanovisko náboženské kritiky velkého
slohu. Žádá, aby umění bylo v naprosté shodč se
světovým názorem celé společnosti a to nejen
privilegovaných vrstev, nýbrž veškerého lidu, z něhož má
vycházeti i k němuž se vraceti, jsouc srozumitelné.
Vrcholem tohoto světového názoru jest ideál
náboženský: ten básník jest skutečně veliký, jehož díla
zobrazují nejvyšší náboženský ideál své doby
způsobem všeobecně přistupným a jenž svými výtvory
přispívá k pronikání tohoto ideálu. Tolstoj zastřel
sám poněkud svou koncepci umění hromadně
lidového a nábožensky idealistního bezuzdným odsudkem
moderní umělecké tvorby. Novodobá společnost
~adobro pozbyla úplné harmonie umění a náboženství,
vědy a mravnosti, kterou Tolstoj předpokládá; vedle
konfliktů včdy a náboženství jsou pro naši dobu
stejně přiznačny konflikty mezi umění,m a
náboženstvím, uměním a mravností, při nichž umění a zvláště
básnictví zastupují zpravidla živel pokrokově
vývojový, mravnost a náboženství prvek tradičně
konservativní. Osvícená náboženská kritika v literatuře
nebude řešiti sporů těch tím, že by podřizovala umění
tradicím positivního náboženství, ani tím, že by
v pohodlných kompromisech spory ty vyrovnávala.
Naopak. Bude si vždy vědoma že právě tyto spory,
ač bolestné, jsou školou statečnosti ducha moderního
a uvědomí si, ž,e často v díle básnickém, zdánlivě
protináboženském, skrývá se tucha náboženskosti
hlubší, než jakou zastávají vyznavači věr positivních.
Při tom kritik náboženský s hrdosti bude usilovati,
aby v poesii náboženských hodnot hledal a
nedopouštěl, aby básnictví se ocitalo ve vyprahlém
po
Kritika literární. 7.

97