francouzského sociologického kritika Guyaua
promyslil tyto zásady nejhloub, vyvodil odsud velkou
rozluku umění klasického a umění romantického.
Umění klasické jest jasné, vyrovnané, ukázněné,
zdravé a vděčné, umění romantické jest úpadkové,
křečovité, rafinované a rozervané; Francouzi XVII.
věku a Goethe představují nejskvěleji slovesnou
kulturu klasickou, moderní naturalisté a především
Richard Wagner jsou prototypy romantické
dekadence v uměni. Klasickému umění přisuzuje Nietzsche
v rámci své biologické etiky tyto úkoly: překonávati
pesimism, ukazovati žádoucnost života, vyznávati
panskou morálku, připravovati příchod nadčlověka.
Nade vše významné poslání má tragedie: pravý tragik
předváděje věci hroZ1~é a zavržitelné dokazuje, že se
jich nebojí a sdílí tento pocit nebojácnosti svým
divákům; vyhledává bolest, aby ji překonával a takto
vychovává hrdinného člověka. Nietzsche, jenž podnikl
bezohledně zžíravou-kritiku na hodnotách mravních,
dosavad platných a napadl duchaplně
vybroušenými šípy syntetické polemiky v aforismech jejich
představitele literární (Strausse, Schillera, Wagnera),
položil základy k nové, plodné kritice moralistní a,
sám duch jemné vnímavosti umělecké a mohutný
přetvořitel básnického slohu německého, opřel se
rozhodně proti jednostrannému esteticismu -; jemu
umění jest mravní funkcí společenskou a tím nesmírně
důležitou složkou civilisace.

S kritikou ~oralistní jde ruku v ruce n á b o ž e
ns k á k rit i k a I i t e r á r n 1. Zcela primitivně
jako kritika úzce konfesijní, rozsuzuje slovesné
výtvory dle toho, zda vyhovují věrouce určitého
vyznání, po případě mravoučným zásadám odtud
odvozeným; úzkoprsým útokům této ortodoxní kritiky

9S