skupiny; takto pohlížívají denní časopisy stranické
příslušnosti na poslání svých literárních zpravodajů
a kritiků. Kritika taková stává se přímo literárním
nebezpečím, dívajíc se na slovesné umění jen jako
na pomůcku a nástroj záměrll mimouměleckých a
na básníka a spisovatele jako na sluhu politikova,
ne-li agitátorova; nevychází z mravních zásad, nýbrž
spíše z morálních předsudků, nepřipouštějíC, aby
kritik se vybavil ze stranictví a dopracoval úsudku
opravdu neodvislého.

I moralistní kritika tradiční vůbec pi'inášívá zhusta
do literatury zúženi obzoru a nadvládu konvenčních
předsudků. Ulpívajíc na látce, rozhoduje ráda
o mravní přípustnosti námětů a zavírá do literatury
přístup projevům neohrožené opravdovosti a obrodné
od vaze etické. Právě básníci mravního nadšení, již
podobni chirurgům nejprve sondovali choroby
společenské, byli nejčastěji ohrožováni předsudky
zkostnatělých sudílkll,~ zas tanců to hesla "quieta non
movere". Zakusil to Euripides, na nějž v lehounké
formě frašky vrhl se mravokárný tradicionalista
Aristofanes pro jeho odvážné soudy <o mravní svobodě
,ženině; poznal to Ibsen, když za mohutnou obžalobu
novověkého manželství v "Noře" a ve "Strašidlech"
byl pronásledován mravnostními zpátečníky celé
Evropy; trpěl tím Goethe po "Vyběravých
příbuznostech" od pastorských mravokárců, kteří
nepřipouštěli básnické diskuse o jednoženství; zažil to
Flaubert, jejž svorně se státním návladním
obžalovali zas tanci konvenční mravnosti z pohoršení, ano
ze schvalování cizoložství v "Paní Bovaryové". Zde
úzkoprsí posuzovatelé zastávali proti morálce živé,
vyvíjející se a pokračující ustrnulou, nehybnou
mravouku, v níž pravda dávno poklesla na pouhý před sudek.

9}