byla vždy velmi podstatnou složkou všeho souzeni
o knihách, a že namnoze skrze ni se kritika vůbec
stávala činitelem slovesného i kulturního pokroku.
Byly doby, kdy všecek literární soud byl budován
výhradně na zásadách mravovědných a
náboženských - tak středověk, v důsledcích svého
náboženského symbolismu neznal hodnocení jiného. U
někter)'ch národů, na př. u Angličanů a Rusů vracívá
se kritika slovesná i umělecká vždy k společenské
etice jako k bezpečnému středu, a kdož by
pochyboval, že Carlyle neb Ruskin, Bělinskij neb Merež·
kovskij naučili nás hluboce nahlížeti v taje umění
a života? Vidouc v. písemnictví nejdůležitější projev
společenského myšlení, nástroj obrody a záruku
mravního vzestupu, přisuzuje tato kritika slovcsnému
výtvoru význam, přesahující daleko hodnocení knihy
jako kouzelného nástroje rozkoše a hry; v dobách
velkých převratů národa, kultury i společnosti při.
hlašují se proto o slovo právě kritikové moralistIlÍ
a náboženští a v jejich družině kritikové národně
političtí a sociálně reformní.

Nejníže stojí moralistní kritik soudící dílo a
spisovatele dle toho, zda se shodují s běžnou mravností
společenskou a zda ji upevňují; individuálních od·
chylek od mravního průměru kritik takový
nepřipouštívá. Leckdy místo mravního přesvědčení celé
společnosti hájí kritik prostě názory a zájmy určité
třídy. Kdežto bílou vranou v naší době jest kritika
tendenčně aristokratická, setkáváme se nezřídka s
kritikou socialistickou, posuzující knihy dle jich poměru
k z~jmům pracovního lidu, domáhajícího se politických
práv; Sem patři i kritika tendenčně politická, žádající
po literatuře, aby podporovala ne toliko mravní zásady,
nýbrž i bezprostřední ba denní zájmy určité politické

92