knihy v důsledném svém formalismu valně nedbala
a otázky mravní hodnoty i společenského působení
Jíla přímo odmítala jako okolnosti s vlastním
uměním v podstatě nesouvislé. Přihlédl-li estetický kritik
přece k mravní náplni básnického výtvoru, zabýval se
výlučně jeho morálkou vlastní, jak plyne z umělcovy
osobnosti a jak se projevuje konkrétním dílem.
Morálka se tu pojímá čistě individuálně beze vztahú
společenských jako jedna ze složek celistvého
ústrojenství slovesného díla - nehodí se proto, aby byla
volena za normu hodnocení neb třídění.

Kritické tyto názory, které se s heslem "umění
pro umění" vracívají, byly vážně otřeseny, jakmile
proti estetickému individualismu proniklo sociální
pojetí umění a v důsledcích toho zásady kritiky
sociologické. Je-li umění společenským úkonem, mají
jak básník tak jeho dílo vztah k společenskému celku.
Básník vyjadřuje mravní názory společnosti, v které
žije; kdežto však společnost názory tyto pouze
instinktivně tuší, básník si je uvědomuje a promítá ne toliko
slovy, ale hlavně povahou a osudy svých hrdin, ba
celou osnovou svého dna. Kritiku pak náleží odvoditi
soustavně a přesně z morálky obsažené ve výtvoru
/lpisovatelově etiku jeho společnosti, jeho doby, jeho
národa, jež v díle samém podána zastřeně. Studium
mravních názorů auktorových, ideje náboženské,
sociální, politické a národní v to počítajíc, poskytuje
kritiku sociologickému důležité nor m y o b s a·
h o v é pro třídční a hodnocení.

Takto měřil Taine ve své "filosofii umění"
dokonalost uměleckého díla dle toho, zda jeho význačn)'
karakter jest společensky trvalý a tím důležitý a
pokud působí blahodárně na mravnost; díla platná
pro celé lidstvo (rozmluvy Platonovy) a pozvédající

89