děl - nejčastěji Goethových - sledovalo, kterými
proměnami prošel výtvor poetický od duše tvůrcovy,
až po definitivní vydání. Odvaha smělého dohadu,
schopnost kombinace, stálé užívání analogií a dar
soustředěné podobizny leckdy jej zaváděly na scestí,
ale jindy činily jeho díla obdivuhodně živými a
názornými; z nich nejslavnější jest "Geschichte der
deutschen Literatur" (až do Goethovy smrti, 1883),
kde mistr slova ovládl látku v mohutných rysech,
leč s poněkud násilným členěním. Scherer kritik
vystupuje jasně ve dvoudílném souboru "Kleine
Schriften" (1893).

Schererova škola, z níž vyšli vedle filologů a
literárních dějepisců (zejména Ericha Schmidta, Richarda
M. Meyera, Maxe Herrmanna a Gu'stava Roetheho)
i moderní kritikové literární a divadelní, přispěla
podstatně k metodickému prohloubeni slovesného
studia a učinila přítrž planému krasořečnění v
literárni historii. S jejími snahami obdobné jest úsil1
francouzských literárních badatelú, vedených
profesorem na Sorbonně G u s t a ve mLa n s o n e Dl
(nar. 1857), auktorem vzorných "Dějin francouzské
literatury" (1895, neúplný překlad O. Sýkorův 1900)
o stvoření t. zv. critique méthodiquc, t. j. odborného
dějepisu literárního průpravy filologické, ale při tom
soudnosti kritické.

Lit e r a tu I' a. Erich Schmidt, Wege und Ziele der
deutschen Literaturgeschichte ("Charakteristiken" 1. sv.,
Berlín 1886); E. Grosse, Die Literaturwissenschaft, ihr Ziel,
ihr Weg (dissert. v HaIle 1887); B. ten Brink, úber dic
Aufgabe der Literaturgeschichte (rektorská řeč, Štrasburk
1890), odezva na ni V. Wetz, úber LiteraturgeschichlC,
Worm,. 1891; H. Paul, Geschichte der germanischen Ph
ilologie (citováno lři prvn! kap. svrchu, § 33-~1); Elster,
Pl'inzipien der iteraturwissenschaft (cit. při úvodě); G.

86