myšlenky? Literární dějepis tedy také neobstojí bez
soudu, ale tento neni mu cilem, nýbrž prostředkem
a pomuckou.

Ostatně personální unie mezi kritikem a literárním
historikem nebývá vzácností. Bez důkladných
znalosti slovesného vývoje i v starších jeho fázích nelze si
pomysliti hlubšího kritika, minulost skytá mu hojnč
poučných obdob, jejichž pomocí lépe porozumí
přítomnosti; poučí jej o spisovatelských typech,
slovesných genrech, o zákonech řidícich vznik škol, směrů,
proudů a tím ochrání jej, aby nepřeceiroval toho,
co si bezprostředně před jeho zraky nasazuje
škrabošku naprosté originálnosti a výbojné novosti .
. Přece však temperament kritikův bývá odlišný od
povahy literárního dějepisce. Kritikovi jest dáno
postřehnouti dohadem a tuchou mnohé, čeho historik
dochází teprve empiricky a i~duktivně; velký kritik
předjímá závěry, které teprve po půl století vyvodí
ze svého studia dějepiscové. Kritik bývá nadán
vášnivějším vztahem k umění, jenž se projevuje také
Um, že kritik užívá rozličných forem výrazových,
kde literární dějepisec ~e přidržuje jednoho
propracovaného útvaru historiografického. Kvietistický,
trpělivý historik chce jako každý naukový pracovník
působiti výhradně na intelekt svých čtenářů;
vznětlivý až útočný kritik zasahuje často též cit a vůli
své ~bce, jes t součinitelem slovesného a kulturního
vývoje, k němuž se historik přiklání teprve tenkráte,
když var a vír opadl, a když rušné dění SG proměnilo
v klidné dějiny.

. Literární dějepis v pravém slova smyslu vzniká
na rozhraní XVIII. a XIX. věku plným využitím
historických zásad pragmatických, které vztyčili
MontesCfuieu a Hcrder a prohloubili Goethe, paní