t o lil U t ohl a vně o s o u d a jeh o z d
ůvodněni.

V devadesátých letech byl li nás Vítězslav Hálek
velmi častým předmětem rozboru; Leandr Čech a
Jaroslav Vlček na jedné, J. S. Machar na druhé straně
zÚČ'1stnili se tu diskuse, pi"ispěvší ke zcela novému
oceněni vůdce školy Májové .. L. Čech a S. Vlček dilo
Hálkovo vykládali z dobových ideí, z literárních vlivů,
s hledisek formálního vývoje české poesie, J. S. Machar
je soudil. Předmět, přístupný materiál, ano i názorové
předpoklady byly zde i onde stejné, jen metoda byla
jiná.

Bylo by však zhola nesprávno, vyvozovalo-li by se
odtud, že do literární historie soud vůbec nepatří,
a že možno psáti dějiny slovesných ideí a forem
úplně bez schopnosti hodnoticího soudu. S omylem
tím se potkáváme velmi zhusta, a zvláště u nás nejsou
vzácnosti případy, kdy dějepisce literatury se přímo
vychloubá tím, že vyloučil ze svého podání jakékoliv
hodnotici' soudy, a to i tenkráte, jde-li o literaturu
současnou a živou, o níž vlastního výkladu
genetického podati nelze; z chudoby S(l tu dělá pochybná
ctnost. Literární historik pronáši hodnotící soud,
jakmile zjišťuje, zda dílo básníkovo jest jednotným
organismem, vyrůstajícím nutně z osobnosti
tvúrcovy; vytkne-Ii v díle neshody, urči-li výtvor za pouhý
mechanism, měří-Ii rozpor mezi záměrem a
provedením, koná další, byť neuvědomělou část úkonu
soudčího. Sama evolučni osnova celku slovesně dějinného
závisí na poměrovém srovnáváJii a hodnocení
spisovatelů téže doby a téže školy; jak jinak než
dolůženým soudem zjistiti, kdo jest opravdovou osobností,
ženoucí vlnu vývoje, kdo pouhým epigonem, kdo
konečně bezvýznamným statistou v dramatě literární

~rltika II ~.rárnl. e.