tícího přehledu a vzdálenostní perspektivy. Zvláště
důrazně však upozorňují na to, že materiál, který
nám poskytují díla žijícich současníků, jest příliš kusý
a neúplný, aby bylo možno s ním vystačiti při postupu
genetickém. Závěr zní: to, čeho se metodický literární
historik může dobrati při studiu soudobého
písemnictví, nejsou skutečné vědecké výtěžky, nýbrž
nanejvýše jednotlivá průpravná pozorování pro budoucí
potřebu skutečného vědeckétlO badání -- literatura
přítomnosti náleží v oblast vykladfltelské a soudčí
činnosti kritikovy, nikoliv v obvod genetického a
pragmatického studia literárního his torika.

Zde, jak patrno, nabývá otázka po poměru kritiky
a slovesného dějepisu zvláštní naléhavosti, kterou
ostatně pociťovali všickni vynikající duchové,
pracující v obou oborech, Villemain jako Sainte-Beuvc,
August Vilém Schlegel jako Vilém Schere1'.

Nejprimitivněji odpovídá se na tuto otázku
vytčením látkové oblasti obou. Buď přisuzuje se literárnímu
dějepisu písemnictví veškeré, vědecké jako krásné,
kritice pak pouze poesie, aneb vyhrazuje se kritice
tvoření současné, vrstevnické, literární historii slovesnost
minulých dob. Obé rozhraničení jest povrchní a
nesprávné. Studium literatury vůbec, ať genetické, ať
kritické, obmezuje se skoro vesměs na písemnictví
krásné, vylučujíc ze svého okruhu literaturu
naukovou, takže kritik i li~erární dějepisec mají vlastně
látkově zcela stejný předmět. Výjimky potvrzují
pravidlo: slovesné dějiny našeho národního obrození
jsou potud většinou dějinami produkce vědecké,
dokud básnictví takřka nebylol jakmile však poesie
postoupila v popředí, stává se literární historie
výkladem vývoje našeho písemnictví krásného. Stejně
chybně jest látka vymezena po stránce časové.

79