vyložiti z karakteru jejího národa a z ovzduš! jej!
doby; veškerý apriorism budiž vyloučen. Ustavení
literárního dějepisu jakožto vědy historické, ovládané
názorem genetickým a postupem pragmatickým,
značilo arciť naprosté překonání metody knihopisné
a přerváni příbuzenských svazků s filologii; čím se
v XIX. věku literární dějepis zdokonaloval, tim se
to stávalo patrnějším.

Jmenovitě 3tudium literatur novověkých,
renaissanci počínajic, vymklo se úplně z područí filologie
a stalo se nadobro odvětvim historickým; ba na rozdil
od starši zvyklosti, která zásadně vylučovala dila
přítomnosti a osobnosti živoucí z literárnfí historického
výkladu, jest dnes na vysokých školách, v odborných
časopisech, v úhrnných dilech literatura současná
předmětem slovesného dějepisu.' NěkteH badatelé
obmezuJi se na to, že vykládaji a osvětluji slovesné
tvořeni přítomnosti historickými obdobami a
paralelami, jini však nečiní vůbec rozdílu mezi literaturou
přitomnou a minulou, nýbrž užívají pro obě stejné
metody. Postup tento, uvádějící vědu v těsný styk
s živou tvorbou, požívá na školách i v knihách zvláštni
populárnosti, má mezi odbornými učenci mnohé
odpůrce, a to netoliko ze subjektivních důvodů nedůvěry
a nechuti, nýbrž i z metodických přičin zásadnich.
Ukazuji, že předmětem historického studia může býti
pouze obdobi ohraničené a uzavřené -' přítomnost
však nemá takového bodu hraničního. Namítají, že
ani osobnost ani tvoření živoucího spisovatele nejsou
uzavřenou jednotou - jak by bylo možno historikovi
postihnouti zákonný vztah mezi osobností básníkovou
a jeho dilem, jestliže obé jest známo jen neúplně?
Dovozují správně, že jakákoliv syntésa přítomnosti
je nemožná, pokud časový odstup nepřipoušti jedno-