současníků ke klasickému století. XVII., v nemz
nalézal napln('nJí svých ideálů: vládu "obecných ideí"
náboženských a mravních, podřízenost jednotlivce
společnosti, převahu nadosobního objektivismu,
čistotu a ryzost uměleckých genrů. Věk XVII.
Brunetiěre netoliko miloval, ale též znal až do
nejskrytějších kořenů a nejjemnějších vláken. Byl vůbec
literárně historickým odborníkem široké učenosti a
vybraného vkusu, myslitelem velké abstraktní
schopnosti, pracovníkem neúnavným a solidním - i mohl
jeho důsledn)' tradicionalism, jenž obnovoval staré
národní ideály francouzské, spoléhati na svou výzbroj.
Brunetiěre byl kritik velmi útočný, a hlavně
naturalism v románě, soudobé písemnictví rozlwšnické a
diletantní, jakož i běžný protináboženský liberalism
zakusily často ostří šípů bojovníka zachmuřeného
a pesimistického. Takto přispěl podstatně k
idealistické obnově ve Francii. Jako kritický myslitel
vyšel vlastně od Tainova evolucionismu, v jehož
duchu přenášíval přírodovědecká hlediska do
literatury, ale stále se překláněl k doktrinářské a
spiritualistické kritice rázu Nisarp.ova, takže posl6e ve snaze
o kritiku objektivní zvolil za literární měřítka zásady
náboženské a mravnostní. Důraz položený na souděí
funkci v kritice, důslednost, s níž v literatuře hledal
především činitele literární, váha vyhraněné
osobnosti, stojící cele za dilem a soudem proti všemu
okolí - to vše zaručuje Brunetiěrovi trvalý význam
a činí jej v dějinách auktoritou, jakou byl za života
profesor "školy normáln1", redaktor "Revue des deux
Mondes" a člen Akademie francouzské. Z pře četných
B~unetiěrových děl stojí v popředí spisy so.ustavné
"Evolution de la critique depuis la Renaissance a nos
jours" (1890, kniha tato byla výtečným pramenem

75