to11O se zmocní takto zor dušeznalcův a estetikův.
Ale zažitek básníkův nezrcadli se pouze v onom
hlavním motivu, nýbrž proniká i do osnovy dějové,
do karakteristiky osob, do dialogu, ano též do
výrazové stránky dila, intuice kritikova odhaluje jemné
tyto vztahy, arciť často brzděna opatrnosti, která
varuje před ukvapeným ztotožňofáním modelů a
z nich přetvořených fiktivních postav.

Tato psychologie básnického tvoření stejně jako
Brunetiěrův výklad slovesného dění ryzími příčinami
literárními značí vědomou reakci proti materialismu
a hromadnosti Tainovy kritiky sociologické, leč
nikterak neprohlašují jejích hledisek za úplně
bezvýznamná. Naopak. Brunetiěre uznává výslovně, že
trojí součinitelé Tainem vytčení působí pi'eměnu
genrů literárních, Dilthey pak zcela určitě vykládá,
kterak povahu básníkovu a jeho prazkušenost odtud
temenící určují vlivy sociální, politické a kulturní;
v klasických čtyřech essayích o Goethovi, Lessingovi,
Novalisovi a Holderlinovi, kde zásady své kritické
psychologie proměnil v praksi, velkými a skladnými
rysy zpodobil národní, dobové a společenské poměry,

. z nichž auktoři jeho vyrostli. Cíl reakce této, přirozené
odklonem od dějinného materialismu, spočíval v úsilí,
aby průvodní podmínky dění literárního nebyly
považovány za jeho vlastní prapříčiny.

Fe rdi na n d B run e ti e r e (1849-1906)
odlišoval se mohutně a příki'e od všech kritiků svého
okolí a své doby. Byl spíše řečník, polemik a.
mravokárce než umělecký duch jemné vnímavosti smyslové.
Vše, co v slovesných dílech okouzluje a vzbuzuje
rozkoš, bylo cizí jeho povaze filosofické a moralistní.
Umění osobního, individualistického a egoistického
nenáviděl z té duše a chladně se odvracel od svých

74