vnitřní, ryze slovesné, nelze rozuměti tak, aby dtlo
slovesné bylo na tyto podmínky redukováno. Každý
pravý umělecký výtvor jest cosi jedinečného, zcela
svérázného a vázaného individualitou tvůrcovou:
v ní a především v ní bud'tež,hled.ány kořeny každého
díla. A tu hlásí se o slovo Diltheyova psychologie
básnické tvorby, která sleduje v z n i k a p ů v {) d
slovesného výtvoru v duši poetově
a táž e s e, o d k u d v z a I b á sní k d uch o vou
látku svého díla a jak ji obměnil.
Dilthey - a v tom jest jeho průkopný význam
vykládá p rap ů vod k a ž d é h o b á s nic k é h o
díl a z e z a žit k ů p o e t o v Ý c h; nikoliv tak,
že by básník prostě okresloval a vyprávěl své jevové,
nahodilé zkušenosti, nýbrž že vychází vždy ze své
základní prazkušenosti, z toho, co se m(\cnč dotklo
jeho bytosti, co ji nejen vzrušilo, ale přímo formovalo
její vzrůst; také poznatky filosofické nebo dějinné
přisvojuje si básník jen potud, pokud se mn v nich
zrcadlí kus prožitku vlastního. Dospěti k pozuání
této p r a z k u š e n o s t i toť úkolem literárního
psychologa, jenž ovládl celou látku životopisnou a
dokumentární; tu Dilthey domýšlí a jistou měrou
přehodnocuje Sainte-Beuvovu metodu životopisnou.
Velmi těsný vztah mezi základním tím prožitkem
a tvorbou zprostředkuje to, co nazýváme hlavním
motivem díla; motivu toho nesmímc nikdy
přehlédnouti, chceme-li se zmucniti podstaty díla, a kritik
skutečně bystrozraký dá mu takřka před našima
očima vzklíčiti z básníkovy prazkušenosti. Tu
psychologicky se prohlubuje úsilí filologické školy německé
postoupiti od definitivního teks tu až ke koncepci
básnického dila: čeho filologové dochflzeli
mechanickým srovnáváním náčrtů, přepracování, variant,

73