rostlinné - vznikají, nabývají klasické dokonalosti,
hynou a rozldádají se za působení rúzných činitelů,
z nichž osobnost spisovatelova jest nejzávažnější.
V důsledku toho Brunetiere žádá po literárním
dějepisci, aby ve svém výkladu sledoval pozorně tento
rozvoj genrů, které dlužno uvésti na několik druhů
základních, případně, aby na vývoji těchto genrů
založil svou osnovu; kritik pak má si vždy
povšimnouti, v čem spisovatel rozebíraný formu danou
tradicí obměnil. Takto stávají se literární dějepisec
i kritik spolupracovníky empirické a evoluční poetiky.
Zde, ač poněkud jednostranně, vytčen velmi plodný
prvek kritického zkoumání, prohlubující a věcně
opírající rozbor básnického slohu a výrazu. Vymezíme
dojista přesněji tvůrčí čin každého z našich baladiků,
opřeme-li svůj výklad o znalost vývoje české ballady
vůbec od Hněvkovského po Jungmanna
aČelakovského, od Erbena k Nerudovi, Quisovi, od Vrchlického
k Macharovi a Sovovi, ale, nezapomeňme, že
nejedná se tak o to, co druh tento má v celém svém
rozvoji společného, nýbrž hlavně o to, co každý
z pěstitelů mu dal ze své osobitosti.

Není v literatuře problému choulostivějšího než
otázka vlivů, vzorů a původnosti, a přece právě zde
bývá souzeno nejukvapeněji, zvláště od začátečníků
v literární historii. Omylem hledává se tu východisko
slovesnéhó studia; teprve, známe-li co nejdůkladněji
svébytnost básníkovu a jeho duševní vývoj, přinese
nám poznání jeho vzorů, reminiscencí, ohlasů a vlivů
užitek a neohrozí našeho soudu zhoubným
atomismem. U nás na př. správnému pochopení Máchy
dlouho stál v cestě názor, že Mácha jest epigonem
ByrÓnovým, názor to založený hlavně na rozboru
jeho motivův epických a nepřihlížející hrubě k
Má
71