tkvěli v IÚ kořeny pevnými, jichž sami podceňovali;
vzpomeňme Byrona, Lermontova, Ibsena v cizině,
Máchy u nás! tím se vzdalujeme z doktrinářské
přímočarosti Tainovy, tím se nám stává jasnějším,
že jeho trojnásobná teorie nevyčerpává vzniku
žádného velkého tvůrce a velkého výtvoru, ale přece velmi
platně přispívá k pochopení jejich složek průvodních.

Literární sociologie Tainovy bylo se možno důsledně
přidržovati potud, pokud uznávána byla platnost jeho
dějinného kolektivismu, dle něhož i geniální
jednotlivec jest výtvorem společnosti. Byl však učiněn
pokus vytvořiti literární sociologii na podkladě
individualistického pojetí dějin, které vykládá historii
jakožto výtvor geniů, reků, vůdců, strhnu vších mocí
sugesce k sobě napodobivý a trpný dav; velký
jednotlivec tvoří si nové prostředí a dává základ nové době
- není výsledkem, nýbrž příčinou. Emilu
Henllequinovi náleží zásluha, že zásad těch užil literárně.
I on hledá v písemnictví a v umění vůbec vztahy
k společnosti, nikoliv však k té, která literaturu
vytvořila, nýbrž k oné, jež ji přijala, jí se obdivovala,
v ní se poznávala a to pro svou příbuznost s
duševním typem tvůrcovým, neboť každé dílo působí pouze
na ty, jichž jest znakem. Kritik sociologický bude
nejprve pátrati po skupině společnosti, jež si oblíbila
nějaké slovesné dilo a přilnula k jeho spisovateli
jako k svému vůdci; skupinu tu bude kritik hledati
nejednou za hranicemi básníkova života, jeho vlasti,
jeho pokrevenců. Kritiku neuniknou ani 'paradoxní
zákony uměleckého ohlasu, jimiž se vysvětluje na př.
tragika básníka nečasového nebo rozhodný vliv
literatur vzdálených. Od menších společenských skupin,
které si zamilovaly básníka jedinečného a snad i
výlučného, postoupí sociologický kritik k celkům roz-