hům včnuje sociologický kritik pozornos t zvláštní,
a právě v tomto ohledu domyšlen byl ;rainův
neobyčejně plodný princip t. zv. momentu všestranně;
rozyedením Tainovy myšlenky jsou vědecké úvahy o
tradici v literatuře a v literárních generacích jakožto
složkách slovesného vývoje.

Tra di c í myslime poměr spisovatele, jeho školy
a doby k předchůdcům, bud' to poměr pokračování a
nápodoby nebo poměr uvědomělé reakce neb přímého
nepřátelstvi. Při výkladě vývoje českého písemnictví
v prvni poiovici XIX. věku nelze se vyhnouti
zásadním otázkám: Co přijali' naši vlastenečtí romantikové
od českého osvícenství? Kde pokračovali soustavně
v jeho díle učeneckém a -buditelském a kde se
postavili proti němu? Na kterých hotových základech
poznání jazykového a historického z XVIII. století
budovali a v kterých metodách byli zcela
samostatni? Kdy nadešly názorové srážky a čím se
vyrovnaly? Které z ideí racionalistických nabyly úplnč
nové podoby v pojetí romantickém?

Přesný rozbor těchto vztahů celé skupiny k tradici
a k předchůdcům - a rozboru takového podejme se
kritik ovšem i při jednotlivém auktoru - přivádí
k důležitému literárně historickému pojmu gen
er a c e. Bylo správně řečeno, že literaturu spíše než
jednotlivci, než školy, než skupiny kmenové a místní
vytvářejí generace současné. Generací rozumíme
všecky vrstevníky, kteří vyšli ze stejných společenských,
politických a hospodářsk)'ch poměrů a ktelií se proto
vyznačují příbuzným vzděláním, názorem světovým,
mravním a uměleckým. Za sto let vystoupí vždy asi tři
i Čtyři generace; čím duševní život bohatší, tím střídání
generací rychlejší; vedle sebe žijí vždy asi generace tři:
pokolení odumírající, pokolení vládnoucí a pokolení

6~