vice dokumentÁrní a nejpoučnější; prodlévá nejdéle
u těch, která zaznamenávají důležité city a
představy celého národa, celé doby a celé civilisace.
Takto posléze přece vniká do sociologické kritiky
jakýsi soud o hodnotě děl, tento životní nerv každé
pravé kritiky.

Především vyšetřuje sociologický kritik, pokud
kniha, či přesněji řečeno auktor její jest plodem a
výrazem určitého pIe m e n e a n á rod a. Zde
nutna krajní opatrnost. Zákon dědičnosti, vlastní
předpoklad tohoto sociologického nazírání, připouští
i u jednotlivců značnou rozmanitost a proměnlivost
rysů antropologických i mravních; jak obezřetně
třeba ho teprve užíti při hromadných zjevech,
jakými jsou kmen, národ, plémě! Za pokročilé civili·
sace soudobé není plemen čistých nesmíšené krve a
pevných znaků povahových;· národ se vždy větší
merou mění z celku rasového v celek jazykový;
jmenovitě v městech ubývá veškeré svéráznosti
rodové a kmenové; kde není pevných rysů
antropologických, tam bychom hledali marně i stálé typy
rozumové a povahovéj čím mohutnější spisovatel, tím
rozhodněji stírá zděděný karakter. Pečlivá analysa
a trpělivá indukce dovedou však překonati i tyto
obtíže, které Tainův zásadní požadavek sice
znesnadňují, leč přece neznemožňují.

Kritik musí především bedlivě vyšetřiti k m e 11
ovou a pIe m e n n o u příslušnost spisovatelovu:
neptá se po jeho rodišti, nýbrž studuje jeho rodokmen
a zjišťuje, v kterém rasovém a kmenovém celku
tkvěly kořeny jeho předkův. Skládáť se každý národ
z více méně svérázných kmenových skupin, jejichž
příslušníci jeví značnou· podobu vzájemnou, a takto
lze rozložiti písemnictví národní na literaturý jednot-