Typickému Francouzi Boileauovi nechtěl a nemohl
vorozuměti typický Němec G o t t h o I d E f r a i m
Les s ing (1729-81), ač i on byl kritik
dogmatický a zastával rovněž krasovědu klasicistikou.
Lessing byl bohatá povaha pruukého temperamentu;
břitký rozum a ostrý vtip vyznačovaly tohoto
důsledného osvícence a žáka Voltairova; učenec se v něm
pojil s básníkem, kritik s bohoslovcem, filosof s
dramatikem; průzračný, názorný, obrazný sloh, svérázně
osobitý v každém řádku, činí i malé odborně
učenecké úvahy Lessingovy uměleckými díly. Lessingovy
osvobozujíci činy kritické posvěceny byly zvýšeni
úrovně německé literatury a jejímu očištěni od
cizáctvi, pedantičnosti a břídilství; z nich "Briefe die
neueste Literatur betreffend" (1759) jsou
nejproslulejší - zde i jinde u Lessinga jest plodná kritika
nerozlučně spiata s říznou polemikou. Kromě menšich
úvah o bajce a epigramu, kde v duchu přísně
klasicistském provádi tříděni literárnich druhů, jest
hlavním teoretickým dílem Lessingovým "Laokoon oder
iiber die Grenzen der Malerei und der Poesie" (1766),
svérázná to směs starožitnické i literární empirie a
krasovědné spekulace: Lessing rozlišil tu předně oblast
malířství a básnictví, vyloučil mrtvý popis z poesie,
odmítl doktriny francouzských výtvarných kritiků a
stanovil plastický a souladný ideál řectví, který je mu
zároveň ideálem vyrovnaného, uceleného lidství. "Die
Hamburgische Dramaturgie" (1767) od drobného boje
proti domácí prostřednosti a francouzskému
lžiklasicismu na divadle povznáší se k estetice tragedie
v duchu Aristotelově i ve směru Sofoklově, leč bez
ztrnulého doktrinářství dogmatiků při dvoře
Ludvíka XIV. Lessing oceňuje tu poprvé význam
Shakespearův, klestí cestu národnímu dramatu německému,