dějinný význam Josefa Durdíka, jehož přísný
herbartovský dogmatism vyvedl naše písemnictví z bludů
zásad mladoněmeckých a z polokultury
novinářské.
První velký kritik esteticko-dogmatický, jenž se
zaskvčl obecnou slávou, byl v XVII. věku Mi-k
uláš Boileau Despréaux (1636-1711) a to
plným právem. Byl Pařížanem rodem, výchovou i
vkusem; vždy projevoval povahu střízlivého a
jasného měšťáka, ale pi"i tom skrýval se v příteli
Moliěrově, Lafontainově a Racinově rozený umělec se
vzácným smyslem pro formu a pronikavý myslitel
ze školy Descartesovy. Boileau, prostředni básník a
břitký kritik, proslul nejprve jako řízný satirik, který
bral na mušku cizáckou nepravdivost a nepřirozenou
strojenost, zavládajicí ve francouzském písemnictvi
předklasickém. Kladné své zásady Boileau vyložil
v památné "Art poétique" (1674), bibli to klasicismu,
jíž podle Horatia dal veršovanou formu a kterou
rozdělil na čtyři knihy. Též Boileauovi jsou
Aristoteles a Horatius svrchovanými auktoritami, ale vyšší
instanci než klasický starověk jest mu rozum,
pojatý po descartesovsku. Krásno jest výtvorem
rozumu, leč neni krásy mimo pravdu a není pravdy
mimo přírodu. Boileau však nedospívá k
naturalismu, nýbrž připouští jen, aby z přírody bylo
napodobováno to, co je typické a rozumné, a tak hlásá
jakýsi ryze francouzský, osvícený, jasný realism, o němž
jest přesvědčen, že se úplně shoduje se zásadami a
vzory klasickými. Boileau vztyčil umění svého
národa vysoký cil a obdivuhodně .sloučil vkus
francouzský s kultem antiky. Zásad svých hájil a
prováděl je s pravou dogmatičnosti: zříci se správných
norem a klasických vzorů bylo v očích Boileauových
sOllznačno s opuštěním rozumu i vkusu.