konvence určitých výsadních tHd společenských, nebo
i pedantičnost "zdravého rozumu", pohřešující
pravého smyslu pro umění. Zde moderní kritika ať
krasosvůdně empirická, ať dějcpisná, ocitla se s
dogmatickým klasicismem ve sporu velmi příkrém - umělci
i umění postavili se na její stranu. Kritikové
dogmatičtí promyslili poetiku až do nejmenších podrobností,
odlišili náměty vznešené od námětů nedůstojných,
stanovili, které látky žádají si zpracování tím neb
oním genrem, určili, kdy dlužno psáti rýmovaně, kdy
se hodí alexandrin, blankvers, sonet, jak tyto
rozměry členiti a pod.; při tom zapomínali, že právě
tyto věci záleží na osobnosti poctově a že se
namnozc rO:lhodují hned při koncepci díla básnického.
Zvláště však dogmatickou kritiku estetickou
vyznačuje neochvějná víra, že v literatuře, jsoú pevné a
trvalé druhy literární, z nichž každý, ať epos,
tragedie, bajka, epigram atd., má svá ustálená pravidla,
své závazné vzory, své klasické mistry. Těmto
zákonům hotových druhů slovesných musí spisovatel
podříditi svou osobnost; není pHpustno, aby
jednotlivé genry se mísily a zaměňovaly, aby do nich byly
přibír.ány prvky cizorodé, aby svévolně byla
opouštěna cesta, kterou klasičtí mistři ukázali sv)'mi díly.
Proto dogmatický kritik formuluje přesné otázky:

Co jest pravá tragedie? Který klasik podal nejlepší
příklad pro epigram? Čím liší se novela od románu?
Tuto činnost vymezovacÍ prováděl Lessing :bpůsobem
geniálním, sdružuje se schopnos ti přesné definice a
logického důkazu nejen dar důkladné indukce a
boha tst"í slovesné empirie, ale i vzácný smysl formový;
v přítomnosti obnovil Brunetiere klasicistskou zásadu
o uzavřených druzích slovesných svou důmyslnou
naukou o vývoji druhů, o níž bude ještě promluveno.